Vyrůstal jsem v Olomouci, odkud jsem zamířil na DAMU do Prahy. Osud mě zavál do Ostravy hned po ukončení studia, když jsem získal angažmá v Komorní scéně Aréna. Město mě okamžitě uchvátilo a dodnes to tady mám moc rád.
Podchod pod Frýdlantskými mosty jsem zprvu nepostřehl, protože jsem bydlel v samotném centru města. Častěji jsem jím začal procházet až relativně nedávno, jelikož moje nynější přítelkyně ležela v nemocnici na Fifejdách a já ji tudy chodil pravidelně navštěvovat. Genius loci tohoto prostoru na mě dýchl okamžitě, vzápětí ho vystřídal pach moči a strachu. Podchodem se každý snaží projít co nejrychleji, s výjimkou několika nešťastníků, kteří zde nalézají chatrné útočiště a nemají, kam jinam by šli. Pokud se na chvíli zastavíte, připomenou se vám prosbami o peníze, případně cigaretu. Já většinou vyhovím, ostatní se bezdomovce nejčastěji snaží pokud možno nevidět a vyjít co nejdřív opět na povrch. Stejný osud potkal i celý tento prostor. Ačkoli tvoří jeden z hlavních dopravních uzlů Ostravy, bezútěšně chátrá a zdá se, jakoby si ho místní přáli vůbec nevnímat.
Na jednu stranu mě mrzí, že chybí snaha rozvíjet potenciál tohoto místa. Protože ten tu rozhodně je. Na druhou stranu se ale v onom podchodu cítím podivně familiárně. Graffiti na stěnách, pach moči, zašlé, špinavé stěny, osvětlení jedoucí jen na dobré slovo. Hluk, který prostorem otřese, když se vám nad hlavou rozjíždí tramvaj, připomíná tlakovou vlnu vybuchlé bomby. Tohle všechno dobře znám z podchodů v Olomouci, ve kterých jsem během svého dospívání strávil nesčetně hodin. Když bylo doma zle a já chtěl být kdekoli, jen ne doma, a na kapse jsem neměl ani vindru, potloukal jsem se v podobných prostorech často. Zde jsem začínal i sprejovat a značkovat si tak na sídlišti svoje území. Později jsem se v těchto podchodech setkával s týpky, kteří mi prodávali věci, které bylo riskantní vytahovat na očích spořádaným občanům města. Zároveň jsem si právě v podzemních průchodech začal opravdu všímat lidí, kteří žijí na ulici, a uvědomovat si, jak moc jich je a co to vypovídá o naší společnosti.
Různými podchody táhnu často do dnešního dne. Kvůli své práci velmi často cestuju, mnohdy mi připadá, že ve vlaku v podstatě žiju. Ať se chci dostat kamkoli, musím podobným podchodem projít, a je jedno, jestli v Praze nebo v Ostravě. Oproti většině lidí se v těchto místech cítím podivně v bezpečí. Nejen kvůli vzpomínkám na svoje dospívání, kdy jsem v hlavě začínal splétat svoje první texty, které vyprávěly právě o místech, jako je podchod pod Frýdlantskými mosty. Člověk v podzemí mě fascinoval odjakživa. Ačkoli patříme na povrch, razíme si cestu, kudykoli potřebujeme. Velice mě zasáhla knižní trilogie „Metro“ od Dmitrije Gluchovského, ve které se lidé kvůli jaderné válce stáhli do podzemí úplně. Ve výsledku totiž k přežití nepotřebujeme sluneční svit, ale vitamín D. A ten se dá konzumovat i v tabletách.
Podchod pod Frýdlantskými mosty je pro mě odvrácenou tváří města, které by strašně chtělo zářit neonem, ale odmítá vidět chudobu a ošuntělost všude kolem. Stav podchodu je důkazem naší neochoty rozvíjet veřejný prostor a budovat jeho potenciál. Nedobrovolní obyvatelé tohoto komplexu svědčí zase o naší lhostejnosti vůči lidem bez domova a aroganci, s jakou odmítáme řešit čím dál palčivější sociální problémy současnosti. Jedná se o bezútěšné prostředí, ve kterém vznikala většina mých textů ve snaze burcovat a upozornit na problémy této země, na které se zapomíná nebo chybí iniciativa o nich veřejně mluvit. Projekt Podchod proto vnímám jako výzvu a zároveň možnost vnést do temného prostoru podzemí trochu světla, čímž se nám snad podaří postrčit debatu o využívání a zvelebování veřejných prostor kupředu. Mám za to, že umění a tvorba umí vdechnout život i tak nehostinnému místu, jakým dnes je právě Podchod.
Adam Langer
Herec / rapper