Tenhle podchod mi jako malému klukovi stál vždy v cestě, když jsem šel na hodinu houslí. A když jsem šel z houslí, taky v cestě stál. Vždy byl hodně posprejovaný a platily tu jiná pravidla, ostatně jako všude, kde slunce nemá svou moc. Vždy mě v něm napadlo, že by bylo fajn už bejt venku, a na druhou stranu, že by bylo fajn moct si takhle projít pod zemí celý město, občas se někde objevit a nikdo by nevěděl odkud. Svůj sen jsem si plnil až později v Praze a jiných městech. Batoh plný štěrkajících plechů a kapsy nacpané fat capy. Ale o tom tu raději nepsat. Chci říct – tento podchod tak trochu působí, jako něco nedokončeného a je na umělcích, jak se ho podaří proměnit. Byť jen na dva večery. Přijďte se podívat, jak místo dostává novou podobu.
Samuel Hampala