V Ostravě žiju od narození, proto je pro mě těžké poodstoupit a posoudit vlastní vztah k ní. Ten se časem proměňoval – jako „streetař“ na BMX jsem nejprve město viděl jako velké hřiště, později jsem ho prozkoumával s foťákem, rámoval jeho výlučné detaily, nakonec se nějak začalo objevovat i v některých mých textech. Každý z těchto pohledů je víceméně kusý, prostor (zne)užívá k vlastnímu účelu, při práci se slovem – a u poezie je to obzvlášť patrné – pak navíc hrozí i odtržení od reality nebo její idealizace. Snad i proto se snažím hledat a zajímají mě takové metody psaní, které nechávají realitu do jisté míry promlouvat samu.
V případě akce v podchodu pod Frýdlantskými mosty se na takové hledání obzvlášť těším. Tenhle prostor mě fascinuje tím, že ho nemám nikdy pod kontrolou, nevím, kdy jsem v něm byl poprvé, je pro mě labyrintem, ve kterém se ztrácím, do kterého ve spěchu vejdu a vynořím se vždycky jinde, než jsem čekal. A možná je to právě tím, že při jeho procházení myslím hlavně na to, abych byl co nejdříve pryč – tady se snad ukazuje ta perspektiva obyvatele města. Květnová akce tak bude, doufám, vzdorem proti nechuti se na takovém místě zdržovat a zároveň příležitostí se s ním blíže seznámit, snad i pro náhodné procházející, kteří toto místo každodenně míjejí.
Petr Stach
Básník