Ostravu jsem začal nějak vnímat v útlém dětství. Bylo to pro mě tehdy poměrně velké město vedle mé metropole – Rychvaldu. V nejranějších 90. letech jsem s mámou často cestoval za babičkou do Frýdku-Místku. Hlavní přestup se odehrával na ostravském ÚANu. Celý ten komplex byl pro mě děsivý a zároveň magický. Vnímal jsem všemožné pro mě nevšední vjemy toho specifického dopravního uzlu. Obvykle bylo při přestupu potřeba překonat právě onen spojovací podchod mezi Frýdlantskými mosty a autobusákem. Ta chodba mi připadala jako úplně nejdelší na světě, děsivá, nebezpečná, fascinující, místy to v ní srandovně vonělo a proud lidí v ní mi přišel nekonečný.
Nejvíce mě tehdy ale poutaly popsané zdi. Podivný svět malůvek, podpisů, barev a vzkazů jsem vůbec nechápal. Samozřejmě tam byla většinou nějaká jednoduchá sdělení typu „Ireno kde jsi“, „Věrko miluji tě“ nebo „Haně smrdí piča“. Spoustě slovům jsem ve svých šesti letech ani nemohl rozumět, o to víc mě to dráždilo. Tenkrát ke mě zdi začaly mluvit a vlastně už nikdy nepřestaly. Od té doby jsem začal číst zdi.
Tehdy to sice ještě nebylo vyloženě graffiti, výtvarná stránka byla slabší, nicméně obsah byl ryzí. Každopádně jsem přesvědčen, že první graffiti v Československu vzniklo právě v tom podchodu. A pokud ho někdo tupě neodstranil, je tam možná dodnes. Jsem pro památkovou ochranu takových míst a zachování jejich původní podoby. Jsem pro to, aby se původní graffiti díla restaurovala.
Mrzí mě taky, že zmizel původní ÚAN a místo něj vyrostl obchoďák. Ve vzpomínkách si vybavuju těch jeho tisíc sloupů a jeho parádní 70tkovou čekárnu s luxusním bufetem, kde mi máma kupovala vdolky s tvarohem a povidly. Pamatuju si, jak jsem při čekání na bus do Místku tlačil do hlavy vdolek a koukal do nadpřirozených útrob koksovny Karoliny, kterou tehdy začínali rozebírat. Bylo to dechberoucí místo. Dneska je tam obchoďák.
Petr Sikora
Fotograf