Nezůstat na povrchu, jít do hloubky…
Asi jsem jediná z účastníků, která byla hlouběji, než jsou podchody, asi první, která zde tvořila reklamní „umělecké dílo“ pro jednu z prvních provozoven v podchodu v roce 1991 a to ještě mnozí z účastníků nebyli na světě a podchody ještě byly i čisté.
Měla jsem to štěstí, že jsem sfárala na šachtě Hlubina a možná procházela pár set metrů štolami směrem k Šalomouně. Toto místo nevnímám očima, ale svým ostravským srdcem. Rozbušilo se mi, když jsem si díky tomuto projektu uvědomila, že tato křižovatka cest je i křižovatkou mého ostravského života. Málokdy zde jen projdu a nestihnu se podívat okolo sebe, ale v podchodech mívám depresi. A v těchto dvojnásobnou, jsou ošklivé a strašidelné. I když podchod směrem k Tietu je díky světelné instalaci Marka Číhala hravý, lidé ho moc nevnímají, pro ně je podchod jen spojnicí dopravních prostředků, kterými jen spěchají a spěchají, honí je čas, ale k čemu ten ušetřený čas pak používají? Asi před čtyřmi lety jsem dělala komentovanou vycházku právě podchody a zjistila jsem, že se lidi nedívají kolem, nevěděli, že jsou zde tři umělecká díla. Fontána, bohužel, nefunguje. Neviděli pod povrchem, nevidí na povrchu, což je mi líto a učím je dívat se kolem sebe. Nejsem profesionální průvodce, jsem výtvarnice, já asi dělám procházky naopak! Od vzpomínek k datům a historii! Vzpomínám a musím se stále učit… A protože už zde jsem 72 let, tak těch vzpomínek a dat je mnoho.
Zapíchla jsem si kružítko a opsala kilometrový kruh kolem tohoto místa. Šly tu dějiny…
Nedaleko vedla už stezka Jantarová, cesta přes Vítkovice k hukvaldskému panství zde odbočuje z Císařské silnice (od mostu na Ostravici směrem k Opavě). Na opačnou stranu. přes pole na Fifejdách a kolem bývalého mlýnského náhodu byste se dostali do Přívozu. Toto místo je přesně v polovině rodiště mého tatínka v Přívoze a mé maminky ve Vítkovicích a já zde nedaleko bydlím dvacet let. Nedaleko na Kounicově byly mé malířské začátky. Z Vítkovic přes Hrabůvku, Výškovice vedla má životní cesta do centra. Nedaleko cvičil střelecký spolek, zněly zvuky prvních vlaků od Beskyd, klapal mlýn, koňská spřežení vozila uhlí a železárenské výrobky z železáren na nádraží Ferdinandovy dráhy. Bylo zde Senovážné náměstí s městskou váhou. Pár kroků odtud je městská nemocnice, kde zemřel Leoš Janáček, vím o místech tří hřbitovů, dvou kostelů a kapličky, o dvou nedalekých dělnických koloniích. Dokonce u trati bylo zimoviště cirkusů, dřevěná světlemodrá kruhová budova. Název Náměstí Republiky se skutečně pojí s rokem 1918. A šachta Šalomouna byla propojena v podzemí s Hlubinou i pásovými dopravníky s Karolinou, zůstaly zde jen nádherné platany, které rostly na nádvoří.
Mohla bych jmenovat další a další místa, která bych ráda viděla třeba promítaná v podchodu.
Ty ošklivé podchody mají i malé plusy, neprší sem, nežhne slunce a jsou tady WC. Ani o nich lidé moc nevědí a bohužel, mnozí si dělají hygienu okolo nich. Takže z mého pohledu bych zde udělala happening na téma WC, to by možná lidi vyburcovalo a dostalo je dolů i z automobilů. Bohužel, většina automobilistů do podchodu ani do ostravských dopravních prostředků nejde, nepotřebují je, potřebují jen parkoviště a ani tam je nebolí nedostatek WC!
A proč bych sem měla chodit? Třeba do kina, které by tady mohlo nonstop promítat nebo usednout na kafíčko v retro kulisách…
V mém dětství byly podchody jen pro procházení, jeden vedl pod dnešní stanicí Stodolní a další byl pod Polaneckou spojkou ve Vítkovicích, téměř nikdy tam nesvítily žárovky a chodilo se po prknech, protože tam stále stála voda a měli jsme strach z přepadení. Tmavých podjezdů zde bylo mnoho, většinou existují, ale už jimi neprocházejí často lidé. Ale podjezdů, míst pro sochy a obrazy jsou v Ostravě desítky, šancí ukázat své práce ve venkovních galeriích je zde hodně. Jen by tady neměla být ponurá grafita, podchod by měl rozkvést a ožít na stěnách lidmi… Už jsem prováděla „od mostu k mostu“, proč by nemohla být vycházka od podchodu k podchodu či podjezdu a ukazovat lidem umění venku?
Třeba mě mladí přijmou k happeningu, už jsem sice přestala lézt po stromech, ale určité konfrontace se nebojím. Ano, Ostrava se opět změnila, během posledních pěti let se posouvá úplně někam jinam, co je zatím v nedohlednu, hledá svou novou identitu. Moje happeningy většinou někdo udusil, nepochopil. A protože mám čtyři vnoučata, která by zde měla žít dalších 70 let, moc si přeji, aby se Ostrava změnila dobrým směrem a učila se z historie a vzpomínek…
Lenka Kocierzová