Kateřina Szopová

S Ostravou mám srdečný vztah. Poznala jsem ji v první třídě. Devět let jsme si na sebe zvykaly a dneska si to bez proudu antracitu na patce chleba neumím představit. Je to rozlehlost, síla a drzost. O mostech se mluví poeticky jako o spojovatelech dvou břehů. „Po mostě který nad bolestí jak krásné paví oko tkví.“ To je Skácel… pravda.

Takže v podchodu je naflusáno na každém rohu, autonomní punk stírá kýč, všudekapající voda vtahuje mohutné žluté pilíře a mříže na stropě vězní underground. Není to prostor, kterého se bojíme, ale strach příchází z lidí, které bychom tam mohli potkat. Paradoxně představa, že by v podchodu byl jeden člověk oproti mnoha je horší.

V podchodu jsme si schovali něco, co nechceme mít denně na očích. Jenomže když se něco děje pod povrchem, promítá se to i na povrchu. Nemám žádné očekávání. Něco se stane, my to prožijeme a pak to zmizí. Nakonec to bude zase jenom podchod. Podchod s příběhem.

Kateřina Szopová
Tvůrce