V Ostravě jsem vyrostla. Chodila jsem tu do školky, školy i do kroužků. Snad každý roh, kout, ulici, průlezku nebo díru v domě, které jsem míjela na mých běžných trasách, mám spojenou s nějakou vzpomínkou.
Po základní škole jsem se z Ostravy odstěhovala. Když jsem se vrátila, uvědomila jsem si, jak se město za těch 10 let proměnilo. Z rozkopané díry vyrostla Karolína, skelet už není skeletem, leccos se v centru opravilo. Staré zrezivělé socialistické kolotoče nahradily trampolíny sponzorované Evropskou unií. Svinovské mosty zčervenaly a typický bulvár s rychlým občerstvením vedoucí k nádraží zmizel. Objevily se nové restaurace, podniky, cyklostezky i tramvaje.
Pár věcí ale zůstalo naprosto stejných. Třeba Frýdlantské mosty. Pamatuju si, když mi máma kdysi dávno volala, že nový podchod vedoucí k ÚANu konečně opravili. Je prý celý bílý a krásný. Druhý den mě tam vzala. Jé, konečně! pomyslela jsem si. Moje cesta do školy a ze školy. Když jsme do podchodu vešly, k mému zklamání zdi už nebyly bílé. Někdo nový podchod vnímal jako volné plátno a vyobrazil tam všechno, co měl na srdci. Zůstal tak až dodnes, a nápisy přibývají.
Touha vyjádřit se právě na tomto místě evidentně byla vždycky. Pojďme to ale udělat lépe. Pojďme dát podchodu nový smysl.
Karolína Pravdová
Studentka Animace a grafická designérka