Ať už jsem žila nebo chtěla žít jinde, pokaždé když jsem vystoupila z vlaku nebo autobusu v Ostravě, cítila jsem, že jsem tady doma, že to tak potřebuju a že to asi nepůjde změnit. Ani to, co cítím v mém rodném městě Havířově, se tomu nevyrovná. Ostrava mě provokuje. Krásou a ošklivostí. Ta se mísí všude i ve veřejném prostoru, ke kterému patří také Frýdlantské mosty.
Pod prodejnou naleštěných Bavoráků nás všechny čas od času polapí tenhle občůraný, chladný podchod. Podchod, ve kterém se několik let pomalu zkroutily fotky všech herců Komorní scény Arény v jedné z upatlaných vitrín. Chodila jsem podchodem mnoho let a ty fotky pro mě byly stěžejní.
Teď už podchodem nechodím. Přebíhám vrchem, po trávě a ultrafrekventované cestě. Snažím se vsugerovat, že značka panáčka v červeném kolečku u cesty znamená „pozor chodci“, ne „zákaz vstupu chodcům“. Mnohem raději bych ale šla spodem, sundala kapuci, zklidnila krok a nasála vůni pekárny.
Na květnovou akci se moc těším. Těším se, že třeba naše akce kolemjdoucí zpomalí též. Že tam budeme spolu. A že nám ujetá tramvaj v tom podchodu konečně vadit nebude.
Karolína Hýsková
Herečka, pedagožka, choreografka, zpěvačka