Dalo by se říci, že Podchod je pro mne synonymem Ostravy. Myslím, že moje první vzpomínky na toto město jsou asi právě odtud. Moje první samostatné cesty do Ostravy z Havířova probíhaly autobusem na UAN. Po krátké procházce v podzemí se přede mnou objevila naše tehdejší svatyně jménem Rock Paradise. Tady jsem si koupil svojí první kazetu kapely My Dying Bride. Walkman v kapse a atmosféra, kterou lze jen težko zapomenout, byla na světě. Temný, melodický, britský doom metal v kombinaci s prostředím Podchodu a následná cesta autobusem domů kolem Vysokých pecí a Nové huti…
Obecně mám taková místa velmi rád – podchody, metro, podzemní prostory obecně. Čas jakoby zde přestal existovat. Tam dole nepoznáme, jestli je noc nebo den. Zářivkové osvětlení jen umocňuje pocit bezčasí. Prostor je sice jakoby bezútěšný, kde se často zdržují bezdomovci, někteří si různá zákoutí pletou s toaletou a podobně. Nicméně je to stejné všude jinde, v každém větším městě. Podchod poskytuje jakýsi pocit bezpečí, tepla a naopak v létě chladu. Nemožnost „uhlídat“ tak velké prostory z něj potom dělají zcela svébytný organismus, který není nikterak pro nás kolemjdoucí příjemný.
Když mě pořadatelé oslovili s nabídkou zúčastnit se této akce, neváhal jsem a uvědomil jsem si, že jsem vlastně po něčem takovém celou dobu toužil. Na nějakou chvíli tomuhle místu vdechnout jiný život. Stane se najednou něčím jiným. Místem k zastavení a nejen k tranzitu. Jen na krátkou dobu a pak se Podchod vrátí k vlastnímu životu, který je sice špinavý a výsostně odosobněný, ale je jeho a dlouhodobě ani nemůže být jiný.
Jaroslav Kocián
Fotograf