Jan Petrus

Devadesátá léta. S babičkou osmičkou z Poruby na Frýdlantské mosty, podchodem dolů k nádraží a na vlak do Frýdlantu nad Ostravicí. Mé nejranější vzpomínky na podchod jsou utilitární, byla a je to dodnes přestupní brána do Beskyd a měst pod jejich vrcholky. Frýdlantské mosty jsou to ostatně proto, že pod nimi vede dráha z Ostravy do Frýdlantu nad Ostravicí, odkud už se dá vyrazit na Lysou.

Nultá léta. Na trolejbusovou točnu se z podchodu tlačí stovky lidí. Čekají na sto čtverku, aby je dovezla na Bazaly, kde uvidí další vítězství Baníku. Ne všichni se do vozu dostanou. Tuto sezonu je plno nejen na stadionu, ale i v tramvajích a trolejbusech, zastávkách, podchodech, hospodách, na schodištích a lávkách ke stadionu.

Dvacátá léta. Brouzdám městem jen tak, než mi doma začne home office, procházím podchodem a najednou – umění! Jako správný člen moderní instantní společnosti vytahuju z kapsy mobil, abych ukázal světu světelnou instalaci, kterou jsem náhodou objevil v tunelu směrem k budově Tieta.

V Ostravě má pobyt v podzemí dlouhou tradici. Budeme v ďuře. Láká nás to do podchodu ze všech směrů, abychom sestoupili do skrytého podvědomí města. Těším se, že prostor jednoduchými zásahy zpříjemníme a načerpáme inspiraci pro změny na povrchu.

Jan Petrus